Nepevné zdraví Bedřicha Smetany
Nepevné zdraví Bedřicha Smetany
Bedřich ,asi jedenáctiletý, vydal se s kamarády za město Jindřichův Hradec, na pole poblíž rybníku Vajgar.Když chlapci došli na místo , vyndali z pod kabátu dosud skrývané skleněné láhve se střelným prachem. A za chvíli bylo vše připraveno! Mohlo tedy dojít k zažehnutí střelného prachu a pak i s napětím očekávané explozi.
To, co mělo skončit
klukovskou radostí,nabralo hrozivý konec. Rána totiž nechtěla dlouho vyjít, a
tak malý Smetana, který stál nejblíž, pln zvědavosti, šel se podívat, když tu
náhle vyšlehl plamen. A nešťastník , zasažen do obličeje, nemohl se hnout. Pomohl
mu až jeden z kamarádů, jenž jej odnesl k Vajgaru, kde mu ránu vymyl,
načež jej odvedl domů.
Nehoda, která se roku
1835 budoucímu géniovi přihodila, nebyla vůbec banální. Podle docenta Ramby se
mladému pacientovi brzy dostal do rány zánět, který vedl ve finále k zastavení
růstu postižené kosti – ve Smetanově případu,tedy lebky. V době před
objevem antibiotik měly přitom podobné záněty na svědomí až 45 procentní
úmrtnost. Poraněný Smetana přežil, ale s jakými následky…
Z dobových záznamů
lze vyčíst, že Smetanu od dětského věku trápila chronická zapálení močového měchýře,
krční katary, závratě i náhlé záchvaty zvracení. Bedřich obzvláště trpěl při
změnách počasí. Neprospívalo mu ani horké počasí, které mu přinášelo vleklé bolesti.
Smetana však netrpěl jen bolestmi těla. S tím, jak dospíval a část jeho
lebky zůstával zakrnělá, začal si zoufat nad svou nehezkou, zdeformovanou
tváří. Svůj nedostatek zakrýval nejen plnovousem a brýlemi, byl totiž krátkozraký,
ale naučil se nastavovat světu svou levou, nepostiženou tvář.
,,Na bolesti ukrutné jsme si zvykl. Ale že mě opouští sluch, to je tak hrozné, že chutí k životu přestává se mi dostávat.“ Tato zpověď z počátku 70.let 19.století předznamenává nejsmutnější kapitolu géniova života…
<><><><><<><><><><><><><><><><><><><>
