Johanité a Maltézský řád
Johanité a Maltézský řád
Pod pojmem Řád Johanitů se v současnosti zpravidla rozumí volné seskupení několika nekatolických řádů, vzniklých z původního Řádu hospitalitů sv. Jana v Jeruzalémě (známého dnes pod názvem Maltézský řád).
V 16. století se z německé větvě Maltézského řádu odštěpil braniborský správní obvod Balley Brandenburg des Ritterlichen Ordens St. Johannis vom Spital zu Jerusalem, přijal protestantismus a je dnes znám jako Řád Johanitů v užším významu (kromě německých zemí má pobočky také ve Finsku, Francii, Maďarsku, Rakousku a Švýcarsku); anglická větev, která počátkem 16. století zanikla, byla 1831 znovu založena jako Most Venerable Order of St. John of Jerusalem (mimo Velkou Británii je řád činný i v některých zemích britského Společenství národů a v USA). Tyto řády byly činné jako řády té které koruny.
Spolu s holandským Johanniter Orde in Nederland, švédským Johanniterorden i Sverige a dalšími tvoří mezinárodní alianci, činnou výlučně v oblasti záchranných služeb, domovů pro seniory atd. (např. Johanniter Unfallhilfe v Německu, St. John Ambulance ve Velké Británii apod.).
Maltézský řád
Maltézský řád je jeden z rytířských duchovních řádů, vzniklý v 11. století na území křesťanského jeruzalémského království ve Svaté zemi. Sídlem řádu je dnes Řím.
Úřední název dnes je Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě, dříve též Hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě, Řád rytířů v Rhodosu, Suverénní vojenský řád rytířů na Maltě, Rytíři hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě; užívány byly i zkrácené názvy jako Hospitalité sv. Jana, Johanité, Maltézští rytíři atd.
U kolébky řádu stál špitál sv. Jana Slitovníka v Jeruzalémě, založený kolem roku 1050 italskými kupci z Amalfi. Nemocnici, která byla schopna pojmout na 2000 nemocných především z řad poutníků, spravovali benediktini. Po příchodu křižáků se špitální bratrstvo začalo rychle rozmáhat. Zasvěcení špitálu bylo změněno na významnějšího sv. Jana Křtitele. 15.února 1113 papež Paschalis II. potvrdil bratrstvo jako církevní řád. Řehole řádu johanitů, potvrzená 1137, obsahovala prvky benediktinské i augustiniánské, slib chudoby, celibátu, poslušnosti, povinnosti ochraňovat věřící, pomáhat potřebným a bránit Jeruzalém před muslimy. Počátkem 12.století vznikly první pobočky řádu v jihoitalských přístavech pro poutníky ze všech zemí. Roku 1153 byly založeny první johanitské komendy v Německu. V té době začal mistr Raimund de Pui organizovat johanity podle vzoru templářů jako vojenské duchovní společenství. Šlechtičtí členové řádu byli ozbrojeni a vedle charity plnily také vojenské úkoly. Tak došlo v praxi života řádu k symbióze mnišství a rytířství, později převážil rytíř nad mnichem. Johanité se vedle templářů stali nejvýznačnějším vojenským faktorem ve Svaté zemi.
Úlohou řádu byla zpočátku péče o nemocné poutníky do Svaté země, se vzrůstajícím nebezpečím turecké expanze pak stále více i ochrana posvátných křesťanských míst v Jeruzalémě a poutních cest, především jejich vojenská obrana proti Seldžukům.
Členové řádu se dělili do třídy bojových rytířů, kněží a bratří ošetřovatelů. V čele řádu stojí velmistr (srovnej Velmistři Maltézského řádu). Po rozpuštění řádu templářů (1312) byla velká část majetku a pozemků tohoto řádu v evropských zemích věnována řádu johanitů (později pak maltézskému řádu), ne vždy se však dostala do jeho rukou.
V důsledku této skutečnosti se řád začal dělit do tzv. jazyků (jazyk přitom odpovídal spíše území, kde se nemovitosti řádu nacházely). Původně existovalo sedm jazyků: provencálský, auvergnský, francouzský, italský, aragonský, německý a anglický, roku 1492 pak vzniká osmý jazyk kastilský (odtržením od aragonského).
Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem roku 1187 přesídlil řád do Margatu, Akonu (Acre), posléze na Kypr (1291), roku 1309 se pak usídlil na byzantském Rhodosu (odtud pochází jejich dočasné pojmenování rhodští rytíři). Tady johanité vytvořili suverénní stát v čele s velmistrem, kde úspěšně rozvinuli svoji lékařskou praxi a péči o nemocné. Vybudovali také mocnou flotilu, která bránila dalšímu pronikání osmanských Turků Středomořím. Úspěšně odráželi pirátské nájezdy a zabránili dvěma invazím muslimů na Rhodos (1444 invazi egyptského sultána a 1480 invazi arabských vojsk).
Jejich převaha ve východní části Středomoří se stala trnem v oku sílících osmanských panovníků. Roku 1522 obléhhl osmanský sultán Sulejman I. Rhodos (k dispozici měl 400 lodí a 200 tisíc vojáků, zatímco řád disponoval jen 7 tisíci rytíři). Po šestiměsíčním obležení byl rytířům povolen odchod z ostrova. Roku 1530 jim císař svaté říše římské a španělský král Karel V. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou povinnost odvádět maltského sokola ročně.
K výrazně důležitější roli řádu však patřil boj proti muslimským pirátům, kteří ze svých malých přístavů na severoafrickém pobřeží znepokojovali velký počet měst a osad na evropském pobřeží Středozemního moře. K nejznámějším korzárům patřil např. Chajruddín Barbarossa (zvaný též Khair ad-Din) a jeho bratr Oruč, později pirát Dragut, kteří stáli ve službách osmánských sultánů. Roku 1551 přepadli piráti ostrov Gozo na Maltě a unesli do otroctví 5000 až 6000 obyvatel ostrova (téměř veškeré obyvatelstvo), 1561 zajali katánského biskupa Nicolo Carriaciolo, který cestoval na galéře Maltézského řádu.[1]
Ve velké a krvavé bitvě zde řád po dlouhém obležení 1565 vítězí nad osmanskými vojsky, zakládá hlavní město a pevnost Vallettu a opevňuje celý ostrov (pod vedením tehdejšího velmistra Jean Parisot de
Roku 1798 musel řád kapitulovat před Napoleonem Bonaparte, táhnoucím se svou armádou do Egypta (řídíc se svým heslem „nepozvedni meče proti bratru křesťanovi“), a usadil se na několik desetiletí v Rusku, přičemž ztratil během dalších desetiletí většinu svých převorství (tzn. pozemků a jmění) a tím i na významu
Roku 1879 byl řád papežem Lvem XIII. znovu obnoven a má od té doby sídlo v Římě. Řád se dnes mezinárodně dělí do velkopřevorství, převorství a podpřevorství. Jeho dnešní činnost je převážně charitativního charakteru.
Hrad řádu na Rhodosu